Letošní verze výletu byla výjimečně inspirativní, možná stejně tak moc jako loni, jelikož se konala téměř ve stejném složení účastníků a hlavně za stejným cílem – do Račího údolí, křišťálově čistého koutu přírody Rychlebských hor, jak se můžeme dočíst na internetových stránkách www.raciudoli.cz.
Hned při nástupu do vlaku se člověku naskytl roztomilý pohled na uličku zacpanou hromadou třicetikilových zavazadel, které nezávislému pozorovateli mohly jen stěží napovídat, že se zítra vracíme domů. Nicméně každý den se má žít naplno, tak proč s sebou pravidelně nenosit žehličku na vlasy a půl šatníku, o surovinách k dodržování pitného režimu nemluvě :-).
Přestup v Nezamyslicích na Praděd přinesl také velké změny, neboť vzhledem k vagónům s kupé bylo nutno přeskládat sestavu, a když pak v Olomouci naši výpravu oživil svým příchodem náš drahý exotický profesor Stěpan Stěpanov a jeho překvapivě rozumný společník Adam, mohli jsme se podle chuti stát součástí různých sekcí – v první spaly nevyspalé trosky, ve druhé se kdosi (tajný p. Stěpanov) snažil hrát šachy, ve třetí se hodně - slušně řečeno – jedlo (zde nejvyšší účast) a ve čtvrté jsme mohli najít takové to „slušné jádro“ naší třídy, které se vždy projeví až se setměním.
V oblíbeném slezském Javorníku už jsme podle zvyku naházeli tašky na zem a čekali, až je někdo odveze, poté naše třída s nenadálým nadšením vyrazila do pět kilometrů vzdáleného Račího údolí, přičemž neopomněla navštívit známou samoobsluhu, protože většinu jídla už snědla během jízdy vlakem. Ověšeni nákupem s rychlebskou přirážkou se pak výletníci vydali na další čtyřkilometrovou pouť, během které ještě zdárně orvali třešňový sad u cesty a nadšeně si zabučeli s pasoucími se kravami, což celkově navodilo atmosféru školních přestávek.
Tašky, které byly překvapivě rychlejší než my, nás už čekaly v obklopení jakýchsi dětí s důvěryhodnými obličeji a k tomu z anglické školy v přírodě, takže kdyby se něco ztratilo, dostat to od nich zpátky by asi přineslo určité komplikace. Nevšímajíce si dětí však polovina výletníků hned naskákala do velkého bazénu, a když se pak všichni unavili, museli se samozřejmě posílit. Začal piknik, kde naše milovaná paní profesorka Pechová projevila svou odolnost vůči dojemným problémům Somálska, což samozřejmě neznamená, že ji tyto problémy nezajímají… Nebyly by to děti našeho gymnázia, kdyby se po úspěšném snězení všeho jídla statečně nevydaly na túru, která se zcela jistě stala velice příjemnou hlavní náplní našeho výletu. Několika lidem se sice stalo, že v důsledku pikniku museli odběhnout do houští, ovšem ani tohle nezabránilo skupince nejodvážnějších vydat se v čele s p. Stěpanovem na honbu za zříceninou hradu Rychleby. První pochyby na této cestě vyvstaly až v okamžiku, kdy náš drahý pan učitel vytáhl ještě druhou mapu, zcela odlišnou od té dosavadní, a s hrdostí vojevůdce zlezl náročný mylivecký posed, kde se usadil a pokřikoval na zbytek expedice. Ta, když se bez úspěchu vrátila zcela ožrána různými klíšťaty a kůrovci zpět k posedu, začala býti navigována podle mapy druhé, překvapivě správné. Po konečném objevení zříceniny už pak náš profesor nebyl profesorem, ale od nynějška od svých žáků vyžadoval, aby se mu říkalo Náš Pane.
Po návratu do osady se opět všichni vysílení posilnili večeří, a pak šli spát.
Heslo výletu: šopský salát
